Prožijte den očima robotického vysavače
Jak se robotický vysavač cítí? Není moc zatížený? O čem přemýšlí, když vysává? Přečtěte si příběh, ve kterém se dozvíte, jak vypadá den robotického vysavače v jedné domácnosti. Možná se nad tím pobavíte nebo zamyslíte, jestli si svého robota dostatečně vážíte.
Zrovna jsem se probudil. Skočila mi na záda kočka. Nesnáším ji. Vždy mne omylem zapne, takže musím vyjet a zajet bez toho, aby po mně majitel něco chtěl. Unaví mě to, a ještě k tomu už nedokážu znovu usnout. „Auu!“ To je hlas mého nemotorného majitele. Každé ráno si ukopne prst o skříňku. Snažím se ji vždy, když v ložnici uklízím, nenápadně posunout, ale mám tak skvělé lasery, že jen tak do něčeho nenarazím. Smůla, každé ráno tedy poslouchám majitelovo nadávání.
x
„Dobré ráno, Pepíno,“ prochází kolem rozcuchaný majitel se zalepenýma očima. „Ahoj, jsem připraven, čekám na povel,“ hlásím poslušně a hned jsem vyslán na úklidovou misi. „Zahajuji úklid,“ informuji nahlas. Dnes mám naplánované vysávání v obýváků, kuchyni a předsíni. Dokonce si majitel naporoučel, že chce, abych v obývacím pokoji zapnul UVC lampu, kterou vysterilizuji podlahy. Achjo, vypadá to na návštěvu dětí. Ty taky úplně nemusím. Jsem tu vždycky akorát pro srandu a vozím je na zádech sem a tam.
x
Po náročném vysávání všeho, co po sobě majitel zanechal na zemi, najíždím do stanice a předávám všechen vysátý nepořádek do popelnice. Jsem za ní fakt rád, protože někdy mě majitel zapomněl vysypat a já jsem se bál, že prasknu. Teď na mě myslet nemusí, stačí, když za dva měsíce vyhodí sběrný pytlík. Málem bych zapomněl… majitel je alergik, a díky popelnici se prachu vůbec nedotkne, takže se cítím vážně dobře, že ho takhle s popelnicí společně ochraňujeme od otravné rýmy a záchvatů kašle, které jsem jinak musel každý den poslouchat.
„Pojď ke mně,“ majitel mě bere do rukou a nese do druhého patra. Bez dlouhého otálení mě znovu pokládá a nasměruje na zónový úklid do ložnice. „Zahajuji zónový úklid.“ Není problém, že jsem v jiném patře, protože si dokážu zapamatovat až 5 pater. A prý, že roboti nemají mozek. Bohužel jsem ale zajel mezi skříň a stěnu, které jsou dnes nějak blízko u sebe a nedokážu sám vyjet, musím zavolat na majitele. „Jsem zablokován, uvolněte mě, prosím.“ Ticho. Neslyším žádné kroky. Zkusím to znovu. „Jsem zablokován, uvolněte mě, prosím.“ Když už si myslím, že mě tam nechá napospas mé baterii, slyším majitele běžícího do druhého patra. Vypadá to ale, že mě nemůže najít. „Tady jsem,“ zkusím na něho promluvit jednou ze svých namluvených hlášek. „Tak tady ses zasekl,“ pomalu mne naklání a vytahuje ven. Rovnou se jedu nabít. Boj o život mě vyšťavil.
x
„Baterie je nabita,“ hlásím a vyjíždím na místo, kde jsem naposledy skončil. Míjím schody a jsem rád, že mám senzory proti pádu ze schodů, protože jsem slyšel spoustu hrůzostrašných historek o tom, jak se roboti dostali do kómatu, protože je nikdo před schody nevaroval. V ložnici najíždím na kobereček vedle postele a spouštím funkci Carpet Turbo, abych i ty nejhlouběji uložené nečistoty dostal do sebe.
x
„Vypínám se,“ sděluji majiteli při najíždění do stanice a ukládám se k spánku. Bohužel mne ale po hodině znovu vyruší a nasazuje mi nádržku s vodou. Jdu vytírat. Znovu mne posílá do ložnice, jako bych to tam už pořádně nevysál. Asi je sklerotik a zapomněl, že dokážu tyto dvě věci dělat najednou a musím to tedy celé projet znovu. Zajímá mě, proč chce mít ložnici tak vyčištěnou. Buď čeká dámskou návštěvu, anebo ho zase trápí alergie. Měl by si pořídit čističku vzduchu, aby mi s tím prachem trochu pomohla.
x
Po úklidu mne majitel snáší do dolního patra, odendává nádržku a ukládá mě k mé drahé popelnici, které vyklopím vše, co jsem za dnešek nasbíral. Než upadnu do hlubokého spánku, slyším z předsíně dámsky hlas. Zřejmě ho alergie už tolik netrápí. „Vypínám se.“